Kolem maringotky v poli běží nad ránem Olivie v šatech, přeběhne silnici a pokračuje dál do pole. (Později se ukáže, že je to protagonistka Olivie ve své herecké roli).
Protagonistka Olivie je nahá před zrcadlem, pouze v botách, připravuje na focení. Následně je vidět objektiv, fotící oblečenou Olivii.
Olivie se dívá do kamery, za ní je vzadu rozmazaný manžel Jan.
Zvuk harmonia. Je slyšet nejprve jen hlas Olivie, následně se objevuje a vypráví před bílým pozadím:
Otec nás opustil, když mi byly tři roky, oženil se, měl novou rodinu a já jako malá holčička už jsem věděla v pěti letech, co chci dělat. Chtěla jsem strašně bejt herečkou a zpěvačkou.
A maminka mě přihlásila do hudební školy umění pro začátečníky, ale stala se taková věc, že jsem se narodila s matematickým handicapem. Místo vlastně toho, aby mě maminka vzala k nějakýmu psychologovi, kde by prostě zjistili jako tu mojí dysfunkci matematickou, tak si našla nového partnera, otčíma, s kterým měla potom jako dítě, když mně bylo těch 12 let, nebo 10 let, a já jsem vlastně šla do tý 4., 5. třídy a začala jsem propadat z matematiky. Ve třetí, ve čtvrtý, v pátý třídě matka prostě si myslela, že se nechci učit, že na to kašlu, prostě bila mě, trestala mě, na přání toho otčíma, kterej mě zesměšňoval, a zakazovala mně vlastně hudbu, zakazovala mně herectví, kam jsem tajně chodila, do divadla školního a tak. A prostě to došlo tak daleko, že když jsem propadla z matematiky už v šestý třídě, v sedmý, že bych se jako nedostala do osmý třídy dál, tak se rozhodli, že…, že mě dají do zvláštní školy. A matka řekla: holt se vyučíš kuchařkou, nedá se nic dělat, jseš hloupá, nejde ti matematika, tak si budeš prostě zpívat nebo si budeš někde hrát, prostě nedá se nic dělat a otčím mě ponižoval, zesměšňoval mě, že budu mejt nádobí mezi cikánama.
Několik protagonistů obědvá, mezi nimi i Olivie s manželem Janem. Do toho zní hlas: Dostanete příležitost vyslovit to, co je pro vás důležité, zajímá nás váš osobní příběh.
Olivie s manželem Janem sedí doma u konferenčního stolku a povídají.
Olivie: Já mám hroznýho pamatováka na datumy, a prostě já vám klidně vyjmenuju v branži všechny, až na vás, vás zrovna nevím, kdo se kdy narodil, ale to je taková jako věc…
Jan: To je divný.
Olivie: Já vím, jak se jmenuje, já vím, kdy se narodila tvoje první žena prostě, tvoji rodiče.
Jan: Má pamatováka prostě.
Ivan Vojnár (jen hlas): Počítat vám nejde…
Olivie + Jan: Ne.
Olivie: Ne, já nespočítám psovi nohy, ale tohle si pamatuju.
Jan říká napřed něco nesrozumitelného a pak další větu: A pak – data narození, když jí řeknete, kdy jste se narodil, tak si to bude pamatovat do smrti, prostě, jo, to je šílený.
Záběr z jiného úhlu:
Olivie: Pavouk, pavouk, strašně se bojim pavouků. Přitom krysa mi nevadí, nevadí mi potkan, nevadí mi had, dokonce chci teďka nafotit akty i s hadem, jak jsem nahá a mám omotanou kobru kolem sebe ňákou, ale mám fóbii z braní krve, z jehly, prostě z injekcí, a teď mám novou fóbii, kterou mi paní doktorka zjistila minulý týden, to jsem v životě neměla, a je to fóbie – strach z lidí. Ale tím způsobem, že nejsem schopná jít sama odsaď třeba nakoupit do Intersparu nebo sama…, musím mít s sebou buďto manžela, nebo psa.
Během vyprávění si lze všimnout, že na rukách má Olivie vytetované psí stopy.
Olivie a protagonistka Eva s dcerami Bětkou a Olinou spolu sedí v restauraci u nápojů.
Eva čte zřejmě z deníku Olivie.
Eva: Jednoho dne mě vyzvedla ze školky po dlouhé době matka a náhodou jsme se potkaly s tátou…
Kdo tě vyzvedával normálně? Když po dlouhé době matka?
Olivie: Sousedi, známí, kamarádi mý maminky.
Olivie je v Náchodě na ulici a vypráví:
Támhletím směrem, tam co bydlí můj otec, moje rodina, nula bodů, špatně, nesnáším (ukazuje). Támhle je hudební škola umění, kam jsem chodila, tam jsem zpívala, tam se mi to docela líbilo. Támhle je Plhov, kam za chvilku pojedeme, tam jsem vlastně bydlela po tom, co jsem chtěla vyskočit z toho okna.
Bylo před vysvědčením a psaly se samozřejmě písemky, a já jsem nosila každej den z pětiminutovek, z diktátů, z písemek, z ústních a tak dále z matematiky pětky. Moje matka už byla úplně šílená, protože nevěděla, co se mnou, tak mě zavřela do pokoje, řekla, že mně veme i to nejlepší, co mám, a to je to zpívání, a že ze mě nic nebude, že jsem úplně blbá, a že už je tak zoufalá, že se za mě stydí a že prostě vůbec lituje, že…, že jsem, a že prostě má se mnou takový starosti, že…, že je úplně zoufalá, a já jsem nechtěla vidět ten zoufalej ksichtík, tak jsem se zavřela do pokoje. Když už se stmívalo, tak jsem otevřela okno a řekla jsem – teď z něj vyskočim. Pak jsem si řekla – ještě chvíli počkám, až pudou všichni spát, moh´ by mě někdo vidět, nebo moh´ by sem někdo vtrhnout, protože svítím tak dlouho. Tak jsem si šla pustit Darinku, písničky Darinky, kterou jsem si obvykle pouštěla s Beatles před spaním.
Olivie s Janem jsou u sebe doma a povídají.
Olivie: Darinka mi zachránila život, a prostě to je pravda.
Jan: To už jsi minule říkala, písničky Dariny ti zachránily život, když jsi byla malinká.
Olivie: Když jsem chtěla spáchat sebevraždu, tak jsem si pustila tu první desku, co máte u sebe, a ona, okamžitě mě to prostě, jo… Takže já to mám tak, že mi zachránila život.
Ivan Vojnár (jen hlas): V kolika letech?
Olivie: Poprvé? Deset mi bylo.
Ivan Vojnár (jen hlas): Když jste chtěla spáchat sebevraždu?
Olivie: Hm.
Ivan Vojnár (jen hlas): Takže tehdy jste…, se vám to líbilo, ty písničky Darinky?
Olivie: Ano.
Ivan Vojnár (jen hlas): Líběj se vám dodneška?
Olivie: Já je miluju a brečím u nich. Já si to prostě zpívám tak, že my jedeme autem, já začnu zpívat Darinku, a manžel – už buď ticho, zpívej něco jinýho. Proč furt mně to jde, to je podvědomí.
Hlas asistentky Katky Zochové: Já bych chtěla slyšet takovou volnou asociaci, když se řekne slovo Darina, jaký slovo vás napadne?
Olivie: Já! (usměje se a kousne se do palce)
Zní píseň. Jan stojí u kláves a hraje, Olivie v bytě zpívá do mikrofonu píseň D. Rolincové:
Anjelik moj, kde lietáš?, že pri mě blízko nestojíš, keď nie si so mnou, žial nevidíš. Kto vie, jak vobec vyzeráš…
Následně vidíme fotku Olivie s Darou.
Během vyprávění protagonistky Evy před bílým pozadím je občas vidět i Olivii.
Během vyprávění protagonisty Václava sledujeme i barevné záběry, jak maskérský štěteček líčí dětského herce Ondru Rydvala (ten bude později v hrané scéně představovat protagonistu Václava v dětském věku). V pozadí zní hlas Olivie – Já jsem šťastná! Dolíčený Ondra Rydval, zní ženský hlas – Jé, vidíš to?
Olivie jde po silnici a mluví:
Můj bratr dostal Merkur a já panenky, jednou pod stromeček. Ale já jsem si s těma panenkama nechtěla hrát, byla jsem prej na ně zlá a vždycky jsem jim vydloubala oči šroubovákem. Tak jsem si od brášky jednou půjčila ten Merkur a sbírala jsem víčka od krémů a sestavila jsem si kamery z Merkuru, stojánek hezky a to víčko…
Olivie je na louce a mluví:
Tady jsem si zapichovala ty kamery, takhle v těch těch ty moje z merkuru vyrobený, a tady jsem si povídala sama se sebou, tady jsem si hrála, jakože hraju ve filmu.
Olivie klepe na dveře od bytu, je s ní manžel Jan. Otevře její maminka.
Jan: Ahoj
Olivie: Ahoj mami, my se nebudem zouvat.
Mamka: Ne, nezouvejte se (s Olivií se obejmou).
Olivie je v maminčině bytě.
Olivie: No to je hustý, no to… já jsem tu nebyla hrozně dlouho, rok, víš.
Olivie s maminkou povídají.
Maminka: No začalo to tím, když se narodila. Měla se narodit prvního září, teda prvního května, na prvního máje, a narodila se na čarodějnice, o celej den dřív. Začala jsem zjišťovat, že když začala broukat, já nevim, v tom půlroce, kdy už ty děti začínaj prostě ňáký vydávat hlásky, že si prostě ne brouká, že si zpívá přímo.
Na obrazovce se objeví titulek „POTÍŽE NASTALY, KDYŽ ZAČALA CHODIT DO ŠKOLY.“
Maminka: Český jazyk jí šel, prvouka jí šla, všechny ostatní předměty jí šly, jen prostě matematika ne. Jsem si řikala – to přece neni možný, když si zapamatuje tohle a zapamatuje si támhleto, tak je prostě nemožný, aby si nepamatovala prostě násobilku, nebo prostě ty základní pojmy, tak jsem prostě u ní seděla, ze začátku po dobrým, pak po zlým s vařečkou, s řemenem, dodnes se za to strašně stydim, a hrozně mě to trápí.
Olivie: A tvůj manžel?
Maminka: No, můj manžel, to byl prostě těžkej omyl, kterej teda místo aby mě v tom podporoval, a pomoh´ mně s ní, tak naopak, naopak ještě mě proti ní štval, a ještě mě…
Olivie: Naváděl.
Maminka: proti ní naváděl, kolikrát byla bita zbytečně,
Olivie: A hodně… a hodně!
Maminka: zbytečně a hodně.
Olivie: Hodně moc!
Maminka: Protože jsem si opravdu myslela, že to prostě dělá naschvál, nebo že to nechce se naučit, prostě byla i v pubertě, tam taky prostě ty pubertální výjevy…
Olivie: Takže za známky za matematiku jsi mě bila.
Maminka: Ano, bila.
Olivie: On tě k tomu naváděl.
Maminka: Víceméně pak když dostalas, tak třeba přišel, nebo já jsem řekla – jsi spokojenej, je to tak, má to tak bejt, jak ty si to přeješ?
Já jsem tenkrát ze začátku svým způsobem byla mu do určitý míry vděčná, že si mě vzal se dvouma dětma.
Olivie: Já ne!
Maminka: Protože… no tak to bylo ze začátku.
Olivie: Já ne, mami.
(Celý rozhovor se odehrává v plačtivé náladě.)
Kostymérka obléká dětského herce Ondru Rydvala do kalhot, maskérka líčí Olivii, zní takový ten provozní hlasový hluk, věta – takhle se otočte trošku… Olivie dostává paruku. Olivie se usmívá, nalíčená, připravená.
Následuje černobílá hraná retro scéna:
Ondra Rydval, představující protagonistu Václava v dětství, v čepici kašpárka přichází do maringotky. Za ním jde Olivie, představující maminku, prozpěvuje si píseň „Hvězda na vrbě“, zavře dveře a rozsvítí.
Všichni jsou v maringotce, maminka si prozpěvuje písničku „Hvězda na vrbě“, mazlí se se synkem, tatínek si dává zřejmě tabák na cigaretový papírek. Tatínek se synkem sedí u večeře, maminka si prozpěvuje, přináší na stůl hrnec, nalévá polévku, omylem polije tatínka, ten si oklepe rukáv.
Olivie se směje a říká Václavovi: Promiň, já jsem za to nemohla, pardon. A potom na kameru: Já jsem ho polila polívkou (směje se). Václav se směje také, a říká: Já nemůžu.
Je noc. Václav (který zde hraje svého tatínka) spí v maringotce v posteli, vedle něho spí Ondra Rydval (který zde hraje malého Václava). Olivie (v roli maminky) si svléká noční košili, je nahá, jen v ponožkách, obléká si halenku, otevírá dveře maringotky, vychází ven. Je vidět její tetování. Je slyšet štěkot psů.
Kolem maringotky pokračuje na silnici a přes ní do polí – jde o záběry z úplného začátku filmu, ale nyní jsou černobílé.
Následně po silnici projede moderní auto, které se v zobrazované době (šedesátá léta) nevyskytovalo. Dále sledujeme Olivii, jak pokračuje dál do pole, v trávě jsou slyšet cvrčci. Do toho zní hlas protagonisty Václava:
No, Maminka utekla do Mladý Boleslavi za ňákým pánem, já jsem ho teda moc neznal, to byl pán, kterej snad jezdil s náklaďákem.
Olivie a protagonistka Eva s dcerami Olinou a Bětkou spolu sedí v kavárně.
Eva kouká do deníku Olivie.
Dcery: Čti, něco zajímavýho.
Eva: Barovou kapelu… Hm, tak už vidím, jak vás strkám do barový kapely, holky.
Bětka: Ty bys nás strčila někam jinam.
Eva: No to bych vás teda nestrčila.
Olina: Čti něco.
Eva: Malá hospoda…
Olina se ptá Olivie: A co vlastně dělala Vaše maminka? Jako práci nějakou?
Olivie: Prodavačka, celej život.
Olina: A váš tatínek?
Olivie: Táta dělal celej život malíře pokojů.
Olina na Evu: Přečti to nahlas, já to chci taky slyšet.
Eva s Bětkou koukají do deníku.
Bětka: Mami, tady.
Eva: Kapelník byl o hodně let starší než já, tedy zase můj oidipovský komplex, o ničem vážném jsem ale neuvažovala, byla to pouze výplň mého tehdy prázdného a hodně smutného života.
Olivie v restauraci zpívá do mikrofonu.
Řekl Lásko má, já stůňu , svoji pýchu já jen hrál, kvůli vám se vzdávám trůnu, klenotů i katedrál…
V restauraci sedí lidé, mezi nimi i maminka Olivie.
Olivie a protagonista Tomáš sedí u stolu.
Olivie: No Tome, tady je právě neuvěřitelný to, že já mám na webovejch stránkách už dva měsíce prostě reklamu, že shánim textaře pro americkou country. Co ty na to, zkusíme to, něco jako udělat?
Tomáš: No tak prubnout to můžeme, no. Ty si přečteš ukázky, já si poslechnu to, jak skládáš, nebo to, co chceš textovat, a uvidíme.
Olivie: Jasně.
Olivie a protagonistka Ingrid si povídají na terase galerie Mánes.
Olivie: Už to je mně nepříjemný, říkat – první manžel. Nevadí, dobře, ale zlámaná očnice, nos, klidně, žebra, to řeknu, kopání v těhotenství, ale jako ňáký věci…
Ingrid: To je šílený!
Olivie: No, holka, to bylo hodně hustý.
Ingrid: Máš za sebou?
Olivie: Kopání v těhotenství? Já ti toho hajzla vykopu z břicha!
Ingrid: Ne, přímo mě nekopal, ale bylo mu absolutně jedno, že jsem těhotná.
Olivie: Mě kopal před lidma (naznačuje, jako že byl na hlavu).
Ingrid: Hodil na mě vázu, to už bylo potom, to už bylo potom po těhotenství.
Olivie: To jsi řikala, to je strašný!
Ingrid: V těhotenství hodil po mně kudlu, když jsem si hladila břicho – co to děláš, ty krávo, jako, co to děláš, to.. No já řikám: to je moje dítě, já si ho hladím… No a nejseš náhodou na hlavu, nejseš cvok?
Olivie: Víš, co on mně řek´? Že to dítě není jeho, že mi ho vykope z břicha. Málem se mu to povedlo.
Ingrid: Zahejbal mně.
Olivie: Jo?
Ingrid: Šla jsem s břichem, šla jsem přesně v šest hodin, jsem šla do obchodu počítat tržby, a on přesně v šest hodin, abych to věděla, a najust, aby mě opravdu… abych já jsem měla nervy na provaze, tak on si tam vedl milenku a na tý naší posteli spolu šukali, rozumíš?
Olivie: A proč s tebou měl dítě?
Ingrid: No proč… No udělal mně dítě a já jsem si ho nechtěla nechat vzít. No proč si s tebou udělal dítě, že jo?
Olivie se v ateliéru připravuje na focení.
Sedí na židli, bere si červené kozačky, sedí tam i dcera fotografa, která jí pomáhá s přípravou.
Olivie: Mám tam…, no ale síťovanou bílou, takový dlouhý triko, a já bych ho hrozně ráda namočila, co to udělá. To bych taky viděla namočit. Já bych teďka dělala hodně takový…, jo, jelikož ty prsa teď nejsou moc nalitý.
Olivie si svléká kalhotky, je jen v kozačkách, obléká si župan.
Olivie: Vemu si župan, protože dneska tady máte…, ukaž…, (jde ke kamnům) no….
Mužský hlas: To chce teplou vanu.
Olivie si svléká před zrcadlem župan.
Olivie: Teď se kouknu jenom jak to vypadá. No, dobře, tak celulitida, to je dobrý.
Manželka fotografa Olivii načerňuje chlupy v klíně, dcera fotografa na to kouká a směje se.
Olivie: Pořádnýho bubáka mi udělej.
Když už teda jsi mě ukecal, abych se neholila, Milane, máš pravdu, co jsem se přestala holit, nebolej mě vaječníky.
Fotograf: Vždyť ti to říkám.
Dcera fotografa maže Olivii olejem. Fotograf jde kolem.
Olivie : Uděláme větrák, hele, zkusíme teďka jenom nanečisto než se…, než se rozcvičím bez toho bílýho, jenom takhle v těch kozačkách uděláme… Tak jedem.
Fotograf: Tak jedem, jo?
Olivie: Hm.
Fotograf fotí Olivii, pak ji fotí ještě v pozici, jak sedí v černých botách na bílé posteli s bílým deštníkem.
Fotograf: Manažeři velkých firem, a tak dále… Olivko zůstaň, prosím tě, takhle jak seš, přesně i nohama, a vším, jo. Ruce, všechno ať zůstane.
Olivie: Ano.
Fotograf: Petra Tě jenom…
Fotografova žena Petra upravuje vlasy Olivii, která leží na bílé posteli.
Fotograf fotí.
Olivie: Takhle dobrý, Milane?
Fotograf: Jo. No, vydrž tak… Tak! (vyfotí)
Během focení je i záběr na fotografovu dceru a protagonistu Tomáše, kteří sedí opodál na kanapi.
Olivie přichází k Tomášovi a mluví na něj.
Olivie: Protože jako nová zpěvačka s novým textařem musím nabídnout novou fotku, žádný stylizování do Dariny!
Tomáš: Super.
Olivie hledá kalhotky, obléká je, Tomáš nesrozumitelně něco říká.
Olivie: Milane!
Olivie a protagonista Tomáš si povídají v lese.
Olivie: Jaký jsi měl z toho pocit, mě zajímá. Jestli jsem se ti ňákým způsobem třeba jako nezhnusila nebo nevzdálila nebo nepohoršila?
Tomáš: Ne. Jako já to beru tak, že to jako je věc každýho, jo. Když prostě tě to baví fotit, tak jako si to foť, já osobně bych na to nebyl, protože na to nemám ani vybavení, ale když prostě to někoho baví…
Olivie: Počkej, počkej, vybavení… Počkej, teď tě zarazím, to mě zajímá, jak jako vybavení?
Tomáš: No vybavení… No jako ty jseš… ty jseš modelka, jo, nebo něco, ale prostě já kdybych svlík´ tričko, tak to by jim praskly čočky.
Záběr z jiného úhlu.
Tomáš: Já z toho nemám problém, jo, že bych jako si myslel, že jsem ňákej… ňákej jako vychrtlej a že kvůli tomu ženský na mě neletěj, to já neřeším ženský, jo. Já jsem o tom mluvil spíš z toho pohledu, jak se hodím pro komerční ňáký focení aktů, jo.
Olivie a Tomáš vcházejí do dveří učebny na Konzervatoři J. Ježka.
Uvnitř je Jan, manžel Olivie.
Olivie: To jsem zvědavá, hele, cos teda jako vyplodil, protože jako už z toho tejden nespím, jo. Jsem zvědavá, co pro mě máš.
Jan: Pojďte sem, pojďte sem, ono je tady málo místa, musíte se tady s Tomášem srovnat (ukazuje na židle v místnosti).
Tomáš: Jo, ale já si teda to… já si vezmu… já bych si to měl někam strčit, asi do kapsy nejlíp (jde si vzít odněkud zřejmě židli, Olivie s Honzou něco nesrozumitelného říkají).
Jan: Tajdle je pultík, kdyžtak si to můžete dát na ten pultík.
Olivie a Tomáš sedí na židlích, Tomáš drží desky s textem, Jan stojí vedle nich.
Tomáš: Mám v podstatě dvě sloky a refrén.
Olivie: Fajn.
Tomáš: S tím, že ale u některejch míst mám otazníky, protože tam ty dlouhý, krátký…
Olivie: Je to na hodně dlouhý tóny, viď.
Tomáš: To je taková ta melodie… taková lahůdka, no.
Olivie: Můžu se podivat? Já se bojím (zakrývá si oči).
Tomáš: Na text? No vždyť já ti to tady celou dobu už takhle nastavuju, abys viděla.
Olivie: Ne, já se bojím.
Tomáš: Neboj se.
Olivie: Tak můžu? Tak jo, tak jo (kouká do textu). No…
Tomáš: No neříkal bych hop ještě, dokud nedojdeš k refrénu…
Olivie: No, aby mi to vyšlo, počkej… Zář na sídlištích (nejprve čte, pak to i do mikrofonu zazpívá, zpěv přechází do dalšího záběru).
Zář na sídlištích, zas končí den, a ten příští…
Olivie stojí u klavíru a zpívá do mikrofonu.
Je tam i hlasový poradce Eduard Klezla. A manžel Jan.
Olivie zpívá: …nám všem víc výjde vstříc a štěstí dá.
Následně už Olivie nezpívá, během dalšího povídání zní její zpěv pod záběry: Příběh byl tak krásný v představách, najednou tvář jinou dostává. Déšť, cesta šedivá, nic jiného nám však nezbývá, stále jít s nadějí dál či blíž…
Eduard: Jestliže někdo v tom slyší Darinu Rollins, tak v pořádku, jestliže vám to přináší štěstí, jestliže tímto zpěvem si nějaké věci sama v sobě vyrovnáváte…
Olivie: Ano, ano, ano, já se tím nabíjím a já se vnitřně právě… já jsem v tom doma, no.
Eduard: Tak co chcete vy více od toho zpěvu získat? Vy jste získala něco, co někteří celý život nenajdou, jestliže vy se dokážete zpěvem zklidnit, jestliže zpěv vás natolik povznese nad nějaké averze vůči lidem, tak to je to nejkrásnější, co můžete získat ve zpívání, radost, smutek, bolest, žal… Ale otázka – dát tam smutek? Ne. Otázka stojí: Převeďte svůj život do toho textu, do té hudby, do té písně.
Olivie: Zazpívejte mi ho…
Eduard: Zazpívejte mi svůj život, řekněte mi ho jinou formou, než verbální, řekněte mi ho zpěvem.
Během scény občas kamera zabrala i manžela Jana, který se mračil.
Olivie a protagonistka Ingrid si povídají na terase galerie Mánes.
Olivie: Ty máš změněný jméno?
Ingrid: No.
Olivie: Křestní?
Ingrid: No.
Olivie: No to ti nevěřím, to kecáš!
Ingrid: No nekecám.
Záběry na Ingrid, jak tančí a vlní se v nějaké restauraci.
Olivie: A kdy ses nechala přejmenovat, a proč?
Ingrid: Ježiš marja, hned posléze, co můj bývalý muž mě nechal zabít.
Olivie : No…
Ingrid: A naštěstí jsem přežila, samozřejmě posléze jsem nemohla vyslovit příjmení. Když jsem ho vyslovila, tak mně bylo zle, já jsem zvracela. Příjmení jsem si vymyslela podle Marii Kallas.
Olivie: Já ani nevím, upřímně, jak se jmenuješ.
Ingrid: Jiř – ina, mně říkali vždycky Ina, Ina mně zůstane, a dám si jméno Ingrid, takže jsem Ingrid.
Olivie: Podobně jako já.
Ingrid: A strašně mě to jméno a příjmení baví (směje se).
Olivie: Že ses okamžitě znova…
Ingrid: Naprosto.
Olivie: Naprosto…
Když pak k nám přišel otčím, tak oni mi v životě neříkali zdrobněle, Olinko, nebo Oli nebo tak. Oni mi řikali zle – Olino, holino, Oliňáku, ongáči, pongáči, prostě strašný jako, hrozně zle, to Olino mi neuměli říct hezky.
(Pokračující rozhovor pouze slyšíme a k tomu vidíme záběry Olivie na ulici u Václaváku. Jde v šatech, občas rozhodí rukama, dojde k tyči dopravní značky, točí se kolem ní, sundá šaty, je jen v podprsence a kalhotkách, následně šaty odhodí.)
Ingrid: Jo, já ti rozumím.
Olivie: A mně odmalinka to jméno… já jsem se v něm necejtila, mně neslušelo, mně i moje kamarádky říkaly – jak že se jmenuješ? Olina? Nám se to nelíbí, my ti budem říkat Dono, a říkaly mi Madonno, a Rito, a Ireno, furt prostě, a já jsem si i vymejšlela, že se jmenuju Káťa, furt jsem lhala, jo. A když jsem teda přišla do Prahy a podruhý jsem se vdala s Honzíkem Žižkou, tak on mi řek´: hele, Olga Žižková (když si mě vzal), je hezký. Já říkám: já si na to možná zvyknu, ale všude na cédéčku chci mít pseudonym, jako Darinka Rolincová má Dara, chci mít Olinda. A Honzík řek´: tak to ne, víš co, já tě nechám přejmenovat. A já říkám: kecáš…
Ingrid: To byla jakási závislost.
Olivie: A manžel vzal kalendář a našel jméno Olivie. A já jsem se začala cejtit… A dřív – jak se jmenujete? Žižková. A křestním? Olga. A dneska – jak se jmenujete? Olivie Žižková! Víš co, to „Olivie“ prostě úplně křičim!
Olivie a protagonista Tomáš sedí na terase v Mánesu.
Tomáš kýve na režiséra, který sedí naproti, maskérka stříká Olivii sprej do vlasů.
Olivie: Tomáši, mám pro tebe takovou otázku, a nenaštveš se? Já jsem hrozně bezprostřední, víš. Nenaštveš se? Je ti jako mně, jsi stejně starej, a co ženy a ty?
Tomáš: Co se týče jako já a ženy… Hele, já jsem vždycky kvůli ženskejm strašně… jako se nervoval, jo, když jsem byl mladší.
Olivie kýve: Cítím to z tebe.
Tomáš: Když mi bylo ňákejch… když mi bylo ňákejch… no od patnácti jsem to strašně prožíval, a každej někoho měl a já jsem nikoho neměl…
Olivie: Já se tě na to ptám proto, protože můj syn mi tě hrozně v něčem připomíná. Je mu teď patnáct, a ty jsi řek´- v patnácti se mi něco stalo. A já mám strach, jestli nedělám ňákou chybu já, protože on je trošku jako ty, má asi ňákej problém, introvert, uzavřenej, tohle nejde před kameru, nezajímáme ho, furt si někde šušká, furt si někde něco jako telefonuje, takovej, že s náma nekomunikuje…
Olivie a Tomáš v učebně na Konzervatoři J. Ježka.
Olivie se na Tomáše věší.
Olivie: Chci říct na kameru, že mám konečně novýho bráchu, kterýho jsem si adoptovala, protože teď si budu adoptovat i tátu svýho, tak si dávám inzerát na tátu. A ty seš můj nejlepší brácha na světě a já jsem tvoje ségra, viď?
Tomáš: Jo.
Olivie: Jo, tak jo (objímá Tomáše).
Olivie se setkává s romskými muzikanty.
Do učebny na Konzervatoři J. Ježka přijdou za Olivií tři Romové a manžel Jan.
Olivie: Dobrý den, ahoj, čágo (zdraví se), já jsem Olivie Žižková (podá si s nimi ruce, oni řeknou nesrozumitelně svá jména), jste strašně krásní chlapi (všichni se zasmějí) a já jsem si vás sem pozvala více méně proto, protože…, já nevím, kde mám začít, no.
Záběr z jiného úhlu:
Olivie: Já jsem vlastně na tý škole měla takovou, takovou kapelu, a tam byl kluk, kterej se jmenoval David Jano. Byl to můj spolužák, čistej cikán, a on založil kapelu, do který mě vzal, a já jsem v ní zpívala. On se před pěti lety oběsil, zemřel, nevím proč, ňáký problémy. A já jsem s nim zpívala písničku Me ča rovav. Nevím, jestli vám něco říká. Já bych tu písničku potřebovala nazpívat, tady vám ji s kytarou zahraju, zazpívám vám ji, a já bych potřebovala, chlapi, abyste mi pomohli s textem, protože mi vypadly za těch 15 let, jak už nejsem s cikánama, teď jsem pana Žižky manželka, takže gádžu mám za manžela, tak se musím chovat (Romové se smějí), tím, že jsem světlá, tak se musím chovat jako knedlo, vepřo, zelo (všichni se smějí).
Olivie s kytarou a Romové zpívá tu píseň v učebně konzervatoře.
Olivie: Zpívejte klidně, já budu zpívat druhej hlas…
Následují záběry ze studia, kde Olivie s Romy tu píseň nahrává.
Začínají závěrečné titulky, podmalované písní „A me ča rovav“, v podání skupiny Romů a Olivie.
Profil k filmu na webu České televize
Olivie (1975) je zpěvačka, herečka a modelka. Na castingu se svěřila, že už dlouho touží po tom, aby se podle jejího životního příběhu natočil hollywoodský velkofilm. Začínal by v jejím útlém dětství v Náchodě, plném ústrků, ponižování a zesměšňování ze strany otčíma. Ukazoval by utrpení ve zvláštní škole, kam se dostala vinou své matematické dysfunkce, a její lásku k písničkám Darinky Rolincové, které ji prý v té době uchránily před sebevraždou. Pokračoval by během dospívání, když do noci zpívala s místními barovými kapelami a snažila se prorazit.
Zachycoval by i její první, nepovedené manželství s mužem, který ji brutálně mlátil. Dále pak odchod do Prahy a pokus začít znovu, nový život a novou kariéru… Žádný takový velkofilm prozatím nevznikl, ale jak sama Olivie říká: „Určitě by získal devět Oskarů, o tom jsem přesvědčená.“
Používáme cookies k optimalizaci našich webových stránek a našich služeb.
Funkční
Vždy aktivní
Technické uložení nebo přístup je nezbytně nutný pro legitimní účel umožnění použití konkrétní služby, kterou si odběratel nebo uživatel výslovně vyžádal, nebo pouze za účelem provedení přenosu sdělení prostřednictvím sítě elektronických komunikací.
Předvolby
Technické uložení nebo přístup je nezbytný pro legitimní účel ukládání preferencí, které nejsou požadovány odběratelem nebo uživatelem.
Statistiky
Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro statistické účely.Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro anonymní statistické účely. Bez předvolání, dobrovolného plnění ze strany vašeho Poskytovatele internetových služeb nebo dalších záznamů od třetí strany nelze informace, uložené nebo získané pouze pro tento účel, obvykle použít k vaší identifikaci.
Marketing
Technické uložení nebo přístup je nutný k vytvoření uživatelských profilů za účelem zasílání reklamy nebo sledování uživatele na webových stránkách nebo několika webových stránkách pro podobné marketingové účely.