Životní příběh Pavla pohledem Ivana Vojnára
První vlna účastníků castingu přichází do studia České televize. Zazní hlas režiséra Vojnára: Dobrý den, jste všichni přišli na ten casting?
Účastníci si sedají na židle ke stolkům, mezi nimi i Pavel.
Pavel předstupuje před bílé pozadí.
Vojnárův hlas: Tak nám řekněte něco o sobě, co jste nám přišel říct.
Pavel: Něco o sobě… Kde začít… Jsem dítě komunistických rodičů, oba dva byli dělníci, a jak jsem vyrost´ vlastně? Táta…, táta byl alkoholik a když vlastně přišel večer a on se vrátil z hospody, tak doma nastalo…, nastalo velký zemětřesení. Bil maminku, před kterou vlastně…, já jsem ji bránil, stoup´ jsem si před ni už tenkrát, když jsem byl malý dítě, dostal jsem i s ní, dostali jsme všichni, celá rodina, řevot, stýskání, pláč maminky.
Jsem otevřenej člověk, na co se mě zeptáte, odpovím.
Ozve se hlas Kateřiny Zochové (asistentky režiséra), která posléze s listem papíru přistupuje před Pavla a povídají si.
Katka: Vy máte e-mail reálný svět zavináč seznam.cz.
Pavel: Mailová adresa.
Katka: A proč reálný svět, když se jmenujete Pavel Chrudimský?
Pavel: A proč ne?
Katka: No já se jenom ptám.
Pavel: No protože to jsem já.
Katka: Vy tady používáte úplně hrozně často slovo realita, jste šťastný a…
Pavel: No žiju realitou.
Katka: Na tu otázku, jestli si připadáte jako ve filmu – Ano, a ve špatném.
Pavel: No protože to jsou situace v životě, kdy přijdete, prostě něco se vám přihodí, cokoli prostě, a najednou se ohlídnete – A to už jsem někde viděl, to už se stalo…
Několik protagonistů obědvá, mezi nimi i Pavel a jeho přítelkyně. Do toho zní hlas: Dostanete příležitost vyslovit to, co je pro vás důležité, zajímá nás váš osobní příběh.
Pavel je vidět občas i při vyprávění příběhu protagonistky Anny před bílým pozadím.
Pavel přichází k pletivové brance u svého domu.
Pavel: Pojďte dál (otevírá branku, jde a vede štáb kolem míchačky do domovních dveří). Je to stavba, jo, tak se nelekejte. Takže první, co vám ukážu (otevírá dveře místnosti), je záchod (stojí u mísy). Koukněte se na to (spláchne), voda teče, to je nádhera, to je paráda, to je radost se sem jít vyčůrat (směje se).
4 portrétní fotky Pavla, zřejmě z různého věku dospívání, posléze další fotku z dětství.
Pavel zalévá čaje pro štáb. Pak mluví před stěnou ve svém rozestavěném domě, což se střídá s pohledem na něj a protagonistku Ingrid, jak si telefonují – Pavel mluví a Ingrid poslouchá.
Pavel: No já jsem měl celej život docela pohnutej, jako ze všeho se člověk…, čím projde, tak tím se poučí. Takže já v současný době jsem úplně v pohodě, úplně piánko. Jsem takovej nezlomitelnej tvor prostě, kterej má sám svoji hlavu, vždycky jsem ji měl a mám ji nadále.
De facto s kamarádama jsme se bavili tak, že jsem se vracel v deset, v jedenáct jako malý dítě domů, byl jsem mydlenej. Že mi fotr nařezal prostě a já jenom z recese, aby věděl, že mě nezlomí, jsem řek´, a dostával jsem na prdel obden, a pořádně, řemenem, vojenským řemenem, to byly rány, že by se jeden zbláznil, řek´ jsem si – jo, kamaráde, počkej, já tě naseru! Máš z toho potěšení, máš z toho radost, že mě tlučeš, že čím víc mě vlastně řežeš, tak tím víc já řvu, to je ještě povzbuzení, pro toho člověka, tak říkám – skončils, naseru tě, prostě konec, a nevydal jsem ze sebe ani pípnutí. Pak úplně nervózní, v prdeli, z toho, že já jsem nezařval, zařval – táhni si lehnout, hajzle jeden, byl úplně vynervovanej, rudej, zelenej, červenej, snad i z toho vystřízlivěl. A zalez´ jsem si do postele a tam jsem se sám, potichu do polštáře vyplakal pro sebe. Ale tu radost, že bych zabrečel, jsem mu neudělal. A v tu chvíli mi bylo 13 let a on pochopil vlastně, že mě nezlomí, no. A de facto v patnácti nebo šestnácti letech, protože jsme dostávali tradičně já i maminka, de facto byli jsme bitý, nebo i brácha, tak vlastně já jsem si stoupnul za maminku, když on jí chtěl ublížit, no a sundal jsem ho dolů prostě, maminka myslela, že jsem ho zabil, říkám: ne, jenom spí.
Pavel reguluje žaluzie v okně, pak je venku před domem. Pak v domě, který staví, u hořících kamen – hledá dříví, přikládá, oheň hoří.
Pavel: Já už asi od malička jsem byl takovej jako jinej prostě, i jako malý dítě jsem měl takový, nevím, divný možná sny. Já už si je přesně nevybavím, ale kdybych vám je tady vykládal, tak sám jim taky nerozumím. Nevím, černý, bílý, pohlcující se, nevím, ňáký kostičky, vlnící se obrazce… Představte si, že ležíte, v poloze běžícího třeba běžce, jo, a dostanete se do strašně velikýho víru…
Pavel v motorkářské helmě.
Je slyšet startování motorky a hlas, následně stojí Pavel uvnitř své stavby a mluví:
Na motorce prostě, jezdil jsem na mašině s kamarádama jeden den, prostě jsem se šel… já nevím, co to bylo, jestli ňáký Velikonoce, nebo… to si tenkrát pamatovala ještě maminka, a jeli jsme, pálili jsme to jak blázni, jeden předjížděl druhýho, protože jsme na tom… z toho neměli ještě rozum, no a přišla zatáčka, vyjelo auto… Já si to nepamatuju, já jsem byl měsíc mrtvej. Všechno jsem se učil znovu, jíst, číst, psát, chodit, mluvit, jak malý dítě. Všichni známí mě pohřbili! Potom, když jsem znovu šel městem, de facto tak lidi ze mě měli strach, mysleli, že viděj přízrak.
Během Pavlova povídání jsme občas viděli i záběry na ubíhající krajinu v mlze.
Pavel: Můj život je akorát na mně závislej, jo, každej…, každej…, prostě je to na vůli člověka. Buď chce žít, buď chce tohle, nebo nechce. První, první, co bylo, první návštěva vlastně, když mě pustili na sobotu nebo na neděli ze špitálu domů, tak co bylo první, samozřejmě okamžitě na motorku.
Pavel v helmě jede na motorce, do toho zní jeho hlas: Za králem stojí davy a masy lidí a královo rozhodnutí se nesmí mýlit.
Pavel se svou přítelkyní sedí v restauraci u stolu spolu s jiným párem.
Na stole jsou rozložené fotky.
Pavlova přítelkyně: Tady jak jsme si vybírali ten začátek úplně, zespoda ten pozemek (ukazuje).
Pavel: To je… fotka, taj jsou někde i jiný fotky.
Druhá žena: V Krásném místě. Bylo víc zájemců o ten pozemek, no.
Zní harmonium.
Pohled na různé fotky – rozestavěný dům, pozemek, a další. Zní Pavlův hlas.
Pavel: Králové patří na kopec, to je to, co tvrdím.
Pavel stojí u kotle ve svém rozestavěném domě a mluví:
Vlastně moje budoucí paní maminka, která jednou stejně bude moje paní maminka, protože si Helenku vemu, dřív nebo pozdějc, tak jednou říkala po ránu – dej si sladký, nebo dejte si sladký, my si vykáme, dejte si sladký. Já říkám – ne, ne, ne. Ona prej – to je…, to je energie, to je důležitý pro tělo. Já říkám – ne, ne, ne, v žádném…, já jsem energie!
Záběr z jiného úhlu.
Pavel: Já jsem monogamní muž, pro jednu ženu, která si to zaslouží, kterou miluju a milionkrát jí to vrátím. Je to Helenka, to jsem řek´, a prostě ona mi dala absolutní svobodu, já jsem člověk, kterej svobodu potřebuje.
Asistentka Katka Zochová: Mně přijde, že to máte všechno hrozně hezky srovnaný, je to rozumný.
Pavel: Mám, mám, mám to v palici velice dobře srovnaný.
Katka: No a máte tam taky ňákou chybu v tý palici?
Pavel: No určitě jo, ale člověk na sobě ty chyby nevidí, ty ho třeba potkaj, a já můžu říct jedno – v životě všechno to, co jsem udělal, bych asi neměnil, všechno to, co jsem udělal, i když to nebylo dobrý, tak já to za správný považuju, protože jsem prošel absolutně vším.
Pavel je v koženém obleku v domě, který staví, vyjde z místnosti, zavře za sebou dveře.
Vojnárův hlas: Pavle, kde je přítelkyně tvoje?
Pavel: V nemocnici. Jedu pro ni dneska.
Vojnárův hlas: Co jí je?
Pavel: No má problémy se střevama, velký.
Moje přítelkyně, když ji něco bolí, vlastně říká – vem mi bolest, jo (směje se). Makám na všech frontách, (leze na štafle) na to, aby člověk postavil barák, musí být dva lidi, on a ona. A já jsem toho druhýho člověka, já jsem ho našel, nebo on si našel mě, potkali jsme se.
Během vyprávění se změní záběr – Pavel, za ním je rozmazaná jeho přítelkyně, Pavel otáčí hlavou do strany, ona se usmívá, Pavel se otáčí až na ni.
Protagonistka Ingrid a Pavel si telefonují.
Nejprve jsou vidět v záběru oba, potom i jednotlivě. Následně Pavel sedí na posteli ve svém rozestavěném domě a mluví. Pak je občas pohled na Ingrid, občas na Pavla, občas na oba.
Pavel: Ty mi říkáš o odpuštění… Odpouštěj…, já nevím, prostě jsem typ člověka…, podle mě odpouštěj akorát slabí lidé, když ti to řeknu takhle.
Ingrid: Ty hryžeš tu svoji partnerku, kterou zároveň miluješ. Ty ji miluješ, ty bez ní nemůžeš být a zároveň jí neskutečně ubližuješ tím, co říkáš!
Pavel: Helenka, Helenka není nemocná kvůli tomu, že já jsem vedle ní, že já bych jí nějak bral energii, to v žádným případě není pravda. Umím lidem odebrat energii…
Ingrid: Ty jseš ten žralok!
Pavel: Moc si s Helenkou přeju mít naší malou princezničku. Helenka mi řekla – ne, ne, ne, nemůžu mít děti, prostě měly by takovou a takovou genetickou informaci, to já si nemůžu dovolit abych jim to předala, i když…
Takže budu bojovat o to, aby ňákym stylem bylo zmrazeno vajíčko, už se na tom nějak pracuje prostě a došlo k umělému oplodnění s tím, že někdo nám to miminko donosí.
Vojnár bere od Pavla telefon a říká do něj „Ingrid…“
Pavel ve svém rozestavěném domě telefonuje:
No, ahoj miláčku…, povídej…, sanitku dostaneš…, no…, já pro tebe přijedu, lásko moje, pro tebe přijedu, není problém, odjedou…, odjedou…, odjedou…, odjedou tady pánové s dámou, já pro tebe přijedu, žádnej problém. A pan režisér se mě pt…, no, no, už to radši vypla… (směje se) no.
Vojnárův hlas: A cos jí chtěl říct?
Pavel: Že jste se zeptal, jestli se sem těší, no tak to radši vypla (směje se).
Pavel mluví před černým pozadím.
Pavel: Tenkrát když jsi u mě byl, což vlastně ses zeptal, jestli Helenka u mě bude, jestli bude se mnou, jestli se na to těší… Od tý doby jsem moc… moc jsem přemejšlel, a de facto první, první věc… Byl jsem vlastně… včera jsem byl za Helenkou a říkal jsem – pojď, já ti ukážu, co jsem udělal na baráku, a prostě že jsou tam futra daný, že tam jsou záchody, že nám jde voda, a ona prostě, jsem jí ved z nemocnice, že ne, že chce domů, prostě, ani se nešla podivat. Tak jako tak jsem nad tím uvažoval prostě, že v něčem jsem pro jistou chvíli života zůstal úplně sám. Jo, je to… je to takový… je to zvláštní, jo, je to divný.
Během povídání vidíme i záběry Pavla, jak jede na motorce ke svému domu.
Profil k filmu na webu České televize
Pavel (1970) začal své vyprávění takto: „Jsem dítě komunistických rodičů, oba dva byli dělníci. Táta byl alkoholik a když nastal večer a on přišel z hospody, tak doma nastalo velké zemětřesení. Bil maminku, kterou jsem bránil, už když jsem byl malé dítě. Dostal jsem s ní, dostali jsme všichni, celá rodina.“ Čas plynul a otcovy výpady neustávaly. Jednoho dne se ale něco změnilo.
„Ve třinácti letech jsem znovu dostal nakládačku řemenem a prostě jsem si řekl: ‚Dost, skončils, já brečet nebudu!‘ Fotr do mě řezal, mydlil do mě jak vzteklej a já jsem nezabrečel. Nevydal jsem ani hlásku.“ Tehdy poprvé si Pavel jasně ověřil, co všechno můžete dokázat, máte-li pevnou vůli a důvěru v sebe sama. V jeho dalším životě, například po vážném úrazu na motorce, kdy se musel znovu učit chodit a běžně fungovat, se mu to pak velmi hodilo. Příběh, který přišel do televize vyprávět, je tak především příběhem vůle a odhodlání. A možná i svědectvím o tom, že jenom vůle – byť sebepevnější – na všechno sama nestačí.